Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Tak zní sedmé blahoslavenství v páté kapitole Matoušova evangelia. Pro Karla, posledního císaře a krále habsburské monarchie, platí v obzvlášť velké míře. Tento panovník podnikl během své krátké vlády od roku 1916 do roku 1918 vše, co bylo v jeho silách, aby ukončil "strašné krveprolití na bojištích" první světové války.
Tento císař je dnes širokou veřejností téměř zapomenut. Obraz císaře Františka Josefa, který vládl dlouhých 68 let, ho mohutně zastiňuje. V narážce na řadu rodinných tragédií František Josef řekl: "Nebyl jsem ušetřen naprosto ničeho!" Ale tím, kdo opravdu nebyl naprosto ničeho ušetřen, byl ve skutečnosti císař Karel. Nechtěl tu krutou válku, ale přes všechno své mírové úsilí se nakonec musel dožít porážky a zániku monarchie, která rostla a upevňovala se po několik staletí; dočkal se pomluv, zrady a vyhnanství.
Osud císaře Karla je bezpříkladnou tragédií vládce, tragédií téměř antických rozměrů. Rozdrcen mezi mlýnskými kameny starého a nového světa zemřel císař Karel I. ve věku 35 let roku 1922 ve vyhnanství na Madeiře. Všechny plány, záměry, celá jeho politika ztroskotaly. Avšak jeho nejstarší syn Otto, který byl otcovu umírání přítomen, pozvedá tento neúspěch do jiné roviny: "Když jsem jej viděl v poslední den jeho života - v hodině pravdy, jak říkají Španělé - , věděl jsem, že jeho život byl úspěšný."
Z obsahu:
Arcivévoda Carl
Císař a král Karel
Exil
Blahoslavený císař
