Že má parní lokomotiva na světě davy příznivců, o tom patrně nebude sporu. Musí to uznat i zastánci moderní techniky, jejichž zraky jsou trvale upřeny pouze do budoucnosti. Otázkou zůstává, kdože ti jejich milovníci vlastně jsou. Kouřící mašinky milují děti, byť si je nemohou pamatovat a znají je povětšinou jen z obrázku. Mašinky milují handicapovaní lidé, možná proto, že k nim podobně jako zvířata nemluví slovy, ale krásou své do kovu ukryté duše. Mašinky milují lékaři - proč, to sice nevím, ale je to ověřený fakt. Milují je intetektuálové, asi proto, že si občas potřebují osvěžit svůj duševní potenciál něčím, čemu vůbec nerozumějí, aby nad tím nemohli přemýšlet, ani kdyby chtěli. Milují je muzikanti, neboť dýmnice je stejně krásným ozvučným prostorem jako třeba tělo kytary a rytmus do nich vložila ruka montérova, dvoučtvrťový u sdružených „kompaček" z dob starého Rakouska, čtyrčtvrťový u většiny ostatních a šestiosmičkový u třiválcových krásek, které historií dýchají zatím jen zpola. Učarovaly malířům - bohudík, neboť je můžeme spatřit také včetně přidané hodnoty uměleckého vidění. Milují je ženy - alespoň některé. Okouzlily mnoho dnes již dávno odrostlých kluků natolik, že si je zvolili za životní povolání. A mají je rádi i obyčejní lidé - prostě jen tak, protože se jim líbí.
