Zhruba po roce tuzemských linek přibyly lety zvané speciály. Do Burgasu, Varny a Konstance. Létaly se hlavně odpoledne a v noci a cestovali v nich rekreanti tehdy jediné cestovní kanceláře Čedok. Tyto lety byly provozovány IL 18 – turbovrtulovými letadly. V některých bylo bife umístěno v centroplánu, takže tam byl od motorů za letu obrovský kravál a celý prostor neskutečně vibroval. Byl to takřka eskamotérský kousek, strefit se při nalévání piva do připravených papírových kelímků, které poskakovaly po pracovním stole jako kašpárci sem a tam a ty na kraji se poroučely volným pádem k podlaze. Jednou se nám za turbulence vysypala na zem dokonce celá přepravka plná jídel. I když už jídlo zbylo navíc, museli jsme je sesbírat a dát zpátky na platíčka a do přepravky, aby se neválelo po zemi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přitom našli ještě dvě kaviárová vejce z nějakého předchozího letu!
Jídlo pro cestující na speciálech bylo skromné, úhledně uložené v polystyrenových krabicích, které jsme nosili ve štosu na sobě a práce tím rychle ubíhala. Jako třešnička na dortu se podávalo naše plzeňské, na které se vyprahlí cestující evidentně těšili celou dovolenou. Nevím, nevím, jak by to s posádkou dopadlo, kdybychom ho zapomněli v Praze.
Odlety s rekreanty z výše zmíněných destinací byly vždy velké divadlo. Po vyhlášení odletu našeho letadla se cestující vyhrnuli z budovy letiště do prostoru před odletovou halou se všemi ranci a zavazadly, co si nepodali k odbavení, zřejmě proto, aby neměli přesváhu. Stáli jsme ve dveřích letadla, připraveni je náležitě uvítat a viděli jsme, jak se po uvolnění zábradlí, které je předtím drželo v šachu, vyřítili takřka v oblaku prachu směrem k letadlu. Podobné scény mi připomínaly pádící stáda bizonů v prérii. V té chvíli jsem měla strach, že až doběhnou, převrátí letadlo vzhůru podvozkem. Ti nejzdatnější, kteří doběhli jako první, vždycky na schodech utvořili zmítající se uzel, kvůli kterému nikdo nemohl nastoupit. Byla to hra „kdo bude sedět u okénka“ a stala se z toho oblíbená disciplína „kdo s koho?“ Nechápala jsem to, skoro vždycky se létalo v noci, tzn. všichni viděli to samé jako kdyby se podívali potmě doma do sklepa. Ve vstupních dveřích se nás snažili převálcovat a na naše srdečné uvítání nebyli zvědaví. Zažila jsem, jak jeden pán ve dveřích letadla křičí nevěřícně na svou o něco dříve nastoupivší manželku: „Blaženo, ty krávo, dyť sedíš v pilotní kabině!“
