Ikarové bez legend a bájí

V osobním vyprávění pilota Oldřicha Doubka se jedinečným způsobem odráží historie československého letectví v období let 1925 až 1950. V době, kdy se létání považovalo za druh „šílenství“, patřil mezi „Ikary“, kteří se ve vojenském letectvu rozhodli věrně sloužit nové Československé republice. Působil u stíhacích i bombardovacích letek a jako jeden z mála pilotoval i čs. hydroplány v Boce Kotorské. Své letecké zkušenosti pak uplatnil ve firmě Baťa, kde létání za mlhy a nepříznivého počasí, bez přístrojů i rádia bylo každodenním riskem i ziskem firemních pilotů. V roce 1935 se mu splnil sen, když se stal teprve jedenáctým pilotem Československých státních aerolinií a na své konto si připsal moderní typy letadel včetně Savoie Marchetti 73. V letech nacistické okupace byl za odbojovou činnost několik měsíců vězněn. Aktivně se zapojil do poválečné obnovy Aerolinií. V roce 1947 vystupoval jako mluvčí stávky létajícího personálu, která svým rozsahem a důsledky neměla v historii civilního letectví v Evropě obdoby. V roce 1950 byl mezi desítkami těch, které komunistický režim ze dne na den zbavil možnosti létat a kvalifikovaným zaměstnancům nabídl alternativu dělnických profesí a občanské šikany.
„Ikarové“ se zlomenými křídly nemohli dlouhá léta o svém osudu nahlas promluvit. Toto je příběh jednoho z nich.