Procházíme-li dnes Prahou, jejím historickým jádrem, ale zejména čtvrtěmi, jako jsou Smíchov, Holešovice, Bubeneč, Žižkov, Vinohrady či Karlín, uvědomuje si jen málokdo, že tvář a charakter dali těmto městským částem ve velké míře architekti, sochaři a malíři, vytvářející a realizující své projekty a umělecká díla v průběhu šedesátých až osmdesátých let 19. století. Soustředěni na architektonické skvosty dávné minulosti z období gotiky či baroka, nebo na současnou moderní architekturu s její chladnou odtažitostí a s rozměry, zastiňujícími své okolí, přehlédneme často desítky, ba stovky mimořádně zajímavých budov s bohatě zdobenými portály, nadokenními římsami, vlysy, bosáží a volutovými štíty. V ozdobných nikách a na štítech těchto budov jsou umístěny sochy, jejich zdi zdobí sgrafita či malby. Jejich rozměry vycházejí z lidských měřítek a jejich účelem je sloužit každodennímu životu a potěšit oko každého okolojdoucího. A lidskému měřítku jsou přizpůsobeny i stavby monumentální, postavené v tomto období, které každý z nás zná a bere si je za své – Národní divadlo, Rudolfinum, Národní muzeum, ale i Palackého most nebo Průmyslový palác na pražském Výstavišti. Hovoříme o době mimořádného urbanistického, architektonického a technického rozmachu Prahy, o době zásadní etapy její přeměny z provinčního města rakouské monarchie v rušné, pulzující velkoměsto nově se probudivšího národa, oplývajícího sebevědomím a kulturní a hospodářskou silou.
Vždyť jen počet obyvatel Prahy a jejích předměstí se v průběhu druhé poloviny 19. století téměř zdvojnásobil a dosáhl dvou set tisíc. Růst počtu obyvatelstva a hospodářský rozmach si vynutily stavbu nových mostů, komunikací, moderní pouliční dopravy, železnice a železničních nádraží. Nutnost vzdělání stále širších vrstev obyvatelstva si vynutila stavbu základních, ale i středních a vysokých škol. Rostoucí národní sebevědomí vedlo k zakládání spolků, výstavbě sokoloven a měšťanských besed, ale i radnic, peněžních ústavů a bank. Odrazem národního sebeuvědomění byla i postupná proměna vztahu ke stavebním památkám minulosti. Symbolem kulturní síly národa se stala výstavba Národního divadla, Národního muzea a dalších kulturních zařízení, symbolem rostoucí hospodářské síly pak Velká jubilejní výstava v roce 1891.
Smyslem této knihy je provést čtenáře Prahou šedesátých až osmdesátých let 19. století, a seznámit ho s jejími proměnami, tak jak byly zachyceny v ilustracích a textech v té době vydávaných českých obrázkových časopisů Zlatá Praha, Květy a Světozor. Setkáme se zde ovšem nejen s vyobrazeními ulic a budov, ale i s obyvateli hlavního města českého království. Mnohá vyobrazení cíleně i mimoděk přibližují jejich každodenní život, jiná každoroční slavnosti či svátky, některá pak barvitě líčí mimořádné události spojené se různými oslavami či smutečními událostmi, zvláštní oddíl se věnuje i pohromám, které postihly obyvatele Prahy v sledovaném období. Mnohými vyobrazenými i popisovanými tématy prostupuje kontext probouzeného národního sebevědomí. Nedílnou součástí řečených časopisů byly ilustrace přibližující některé objekty a památky, které svědčí nebo svědčily o dávné minulosti historického města. Součástí naší publikace jsou i dobové procházky okolím tehdejších historických pražských měst, tvořícím dnes nedílnou součást Velké Prahy.
Definitivním a symbolicky pojatým závěrem je pak vzpomínka na dvě velké události přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století. Zářijová povodeň roku 1890 symbolicky uzavřela minulost, Jubilejní výstava roku 1891 definitivně otevřela brány města nové době.
