Válka nemá ženskou tvář

Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví.

Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě.