Rudý car

Čítaná

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi mnohdy přežívá chápání Stalina jako architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl typ extrémního osobního tyrana, despoty či jakéhosi „superdiktátora“, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné spojenecké pomoci a za těžkých ztrát, na nichž se podepsal, a impérium, o kterém se soudilo, že je na věky, bylo sice velké, ale nevyrovnané a dnes již neexistuje...

Stalinův komunistický pokus o totální nadvládu nad společností byl „dočasně úspěšný“, přičemž jeho jediným smyslem byla zničující a zotročující cesta k dobytí světa. Ukázalo se, že je to zároveň mistrný nástroj k ovládání lidí, kteří jsou díky němu dokonale poslušní. Byla to také továrna na oficiální mýty, plná cynismu vůči pravdě. Vládní elita zde naprosto přesvědčivě dokázala, že ten, kdo má moc, má i pravdu. Totalita, a to nejenom bolševická, je zároveň i všestranný morální kolaps, postihne útočníky i ostatní, pronásledovatele i oběti. Zpochybňuje právní vědomí a snaží se ve vědomí lidí vytvořit díry zapomnění, v nichž se ztrácejí činy jak dobré, tak zlé.

Stalinismus, a tedy i Stalin sám, naplňoval extremistické plány skupiny politických dobrodruhů či spíše zločinců, kteří aspirovali na vládu nad světem, jejímiž projevy byly mj. krádeže, masové represe, terorismus, bída, železná opona či genocida. Byl to po všech stránkách systém protidemokratický, naplněný militaristickou propagandou i skutečnou přípravou agrese a aktivitou propagandistických frází a slibů. Je pravda, že stalinismus nebyly jen věznice, popravy, lágry a vyhnanství, ale pokud se informacím o těchto činech vyhneme, nikdy celou pravdu o Stalinovi neřekneme.