Correlli Barnett si získal reputaci svými poutavými, originálně pojatými interpretacemi vlastnoručně zvolených témat. Jeho portrét Napoleona Bonaparta není žádnou výjimkou. Pokládá Bonaparta v prvé řadě za demagogického, prospěchářského politika a teprve pak za vojáka. Dle autorova názoru byla Bonapartova vojenská tažení politickými prostředky, jež měla posloužit jeho vlastním ambicím. Autor v knize tvrdí, že v Bonapartově kariéře nenastal žádný „bod obratu“, nýbrž že se odvíjela podle souvislého, logického vzoru od začátku do konce.
Tak jako moderní finanční „uzurpátorský král“ byl Bonaparte nucen setrvávat v pohybu, poněvadž jeho pozice byla od základů nejistá. S každým rozšířením jeho moci, ač navenek impozantním, bylo jeho postavení nejistější. Potřeboval vždy rychlé vítězství, po kterém následoval mír a návrat do Paříže. Až do roku 1809 jeho nepřátelé na tuto hru přistupovali tím, že mu pokaždé umožnili svést rozhodující bitvu, a když ji prohráli, uzavřeli s ním mír. Avšak postupně se s ním učili bojovat, nejprve ve Španělsku, pod velením Wellingtona, a později v Rusku roku 1812, v Německu roku 1813 a pak ve Francii samotné v roce 1814, i když je Bonaparte v jednotlivých střetnutích porazil. Jakmile ovšem jeho hru prohlédli, Bonapartův systém vedení války byl odsouzen k záhubě.
Jeho síla jakožto velitele v poli spočívala v rychlosti a agresivitě. Jako plánovač byl ovšem ledabylý a opomíjel faktor zásobování; vojáci jeho armád strádali hlady a chodili bosí. Autor současně tvrdí, že Bonaparte nebyl ani zdaleka mistr koncentrace vojsk na bojišti, ba naopak, opakovaně se stávalo, že je jeho armáda byla protivníkem zaskočena rozptýlená a pohromě unikla vždy jen díky příjezdu posil na poslední chvíli.
S tím, jak se jeho kariéra úspěšně rozvíjela, Bonaparte přestal být Korsičanem, ale nikdy se nestal opravdovým Francouzem. V tomhle jako by předznamenával vykořeněnost moderního člověka, stejně jako se jeho imperiální režim stal vzorem pro mnohé z politických a sociálních faktorů, které jsou typické pro naši dobu. Correlli Barnett ho, jakožto mladého revolucionáře, přirovnává k vůdcům současných studentských revolt. Později, už jako císaře, ho přirovnává k onomu typu soudobých magnátů, kteří se vypracovali vlastní silou — i s tím, že Bonaparte byl, v moderním slova smyslu, první mistr ve sféře public relations, manipulátor lidí a názorů, tvůrce oslnivého mýtu. Neboť moc byla Bonapartovi tím, čím byl Casanovovi chtíč, a ukázala se být stejnou měrou destruktivní. Vždyť jeho režim, stejně jako moderní tyranie, byl založen na tezi, že jeho posláním je plnit „obecnou vůli“ lidu, skýtající ospravedlnění k vyhlazování disentu a opozice, a tudíž k zabíjení svobody ve jménu svobody.
