Vytí vlka, vlka vytí

Vlk samotář – tak trochu zatracenec, tak trochu punker – na symbolické pouti dantovským peklem, při níž odvážným způsobem poodkrývá, co se mu honí hlavou. Autorovo alter ego tak naráží na otázky sociální a politické bezmoci současného Balkánu, na problém rozkladu vzdělávacího systému, rostoucího náboženského extremismu či historické mytizace. Paralelně a velmi otevřeně, až Bukowského stylem, líčí také milostné a sexuální vztahy a různé stupně jejich marnosti.

Dílo je protkáno všudypřítomnou melancholií a vztekem doprovázeným notnou dávkou humoru s odkazy – často „akademicky“ vysvětlenými jako poznámky pod čarou – na současnou pop music, malířství, film a divadlo. Autorův stylistický rejstřík je neuvěřitelně široký: od nejhrubšího kosovského dialektu po slovník univerzitního pedagoga.