Knih evangelických autorů je bohatě. Přesto upozorňujeme zde dnes na knihu českého katolického autora (Max Kašparů: Do výšky volím pád. Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří. 2003).
Autor sám je pozoruhodný. Je konvertita - ke křesťanské víře se obrátil až v době vysokoškolských studií a žije v ní naplno. Těch studií však měl hodně. Vystudoval čtyři vysoké školy včetně katolické teologické fakulty - z toho dvě lékařské fakulty (jednou zubní lékařství, podruhé obecnou medicínu a specializoval se v psychiatrii). Publikoval 9 knih a patří mezi autory, od nichž autor recenze s radostí vítá a čte každou, která vyjde.
Oč jde? Z určitého pohledu je to autobiografie - životopis psaný formou rozhovorů Maxe Kašparů s Janem Paulasem. Z jiného pohledu je to vhled do problematiky katolické církve psaný tím, kdo tuto církev má rád, je opravdovým křesťanem, bolí ho mnohé, co stojí v cestě nadějnému zvěstování evangelia a snaží se seč je sloužit, jak se domnívá, že by sloužit měl (pracuje jako psychiatr a zároveň jako jáhen). Něco důležitého o autorovi říká i to, že je velice blízkým (letitým), osobním přítelem Tomáše Halíka.
Bylo by možno uvést názvy celkem 16 kapitol této knihy, probírat témata, kterým věnuje pozornost či mapovat věci, které autor vidí "nově". Zvolme zde jinou cestu: ukázkou přiblížit, oč jde.
"Nevím, jestli by některý z apoštolů udělal dnes zkoušky na teologické fakultě. Moc o tom pochybuji. Tito hoši byli sice u pramene teologického poznání, ale čerpali více ze svých zážitků. Aby potom plně pochopili Mistrovu nauku, k tomu už potřebovali světlo Ducha svatého. My to často děláme přesně opačně - chceme, aby děti uměly jako cvičený papoušek vyjmenovat zpaměti Boží pravdy, a nezbývá nám čas na to, aby si k Bohu vytvářely vztah. Pokud má někdo lásku k Bohu, tedy důvěrný vztah, tak přirozeně touží po poznání; má-li někdo o Bohu pouze informace, pak ještě nemusí mít tendenci Boha milovat. Informace nemusí vzbuzovat lásku, ale láska vzbuzuje touhu po informacích" (str. 248).
V obdobném duchu hovoří i o vyučování náboženství (katechetice): "Katecheta by se neměl moc vázat osnovami. Před lety mi poslali z katechetického centra list, na který jsem měl napsat, podle jakých osnov vyučují. Odpověděl jsem jim, že pokud mi předepíšou nějaké osnovy a učebnice, tak přestanu vyučovat... Náboženství není matematika, biologie nebo jazyk, aby se dalo plánovat, co se probere do února a do června. V náboženství se předávají informace o smyslu života, o vztahu k Bohu a nejde načasovat, kde přesně budeme v květnu..." (s. 250). A k tomu dodává směrnici (nejen) pro učitele náboženství: "Vejděte jejich dveřmi, ale vyveďte je svými."
Kniha podnětná, v gruntu křesťanská, psaná s humorem a pozitivní kritikou i podnětnými poznámkami, jak k tomu, co nedělat, tak i k tomu, co dělat. Není marné si ji přečíst, nemáme-li zůstat zahleděni jen do svého vlastního hnízda. (ET č. 24/ 2004)
Jaro Křivohlavý, Evangelický týdeník
