Sotva najdete jiné město, které se dokázalo v tak krátkém čase změnit k lepšímu a přitom si uchovat svou tradici. Zažijte sami, jak se antika a současnost doplňují a jak předurčují všední den Atéňanů.
Na hlavní město Řecka, které se vyšňořilo u příležitosti XXVIII. Letních olympijských her, upírá v roce 2004 s očekáváním svou pozornost celá světová veřejnost: Olympiáda se vrací do místa svého vzniku. Atény jsou fascinující a plné krás, staronové město se neustále mění a plné dynamiky a tolerance se otevírá světu.
Ten výhled je prostě nezapomenutelný! Ten, kdo se podívá od kaple sv. Jiří na vrcholu pahorku Lykavittós dolů na Atény, je přemožen a zmaten zároveň: mezi hřbety kopců Hymettos, Parnitha a Penteli se rozprostírá množství domů, kterou pouze na jižním obzoru ohraničuje modrý lem Saroského zálivu. Na první pohled je čtyřmilionová aglomerace Atény-Pireus beztvarou městskou krajinou, již jako by přímo z moře vynáší obrovská chobotnice a objímá okolní planiny i kopce. Člověka napadají známá řecká slova jako chaos a nefos, která připomínají věčná oblaka páry nad obrovským městem, ale i polis (město), helios (slunce) či thalassa, moře. Ale Atény přece ve skutečnosti neleží u moře! Jenže město už dávno srostlo s Pireem a zdejším přístavem, přestože jsou obě jeho části i nadále administrativně odděleny. Spojnice mezi nimi byla založena třemi dlouhými zdmi, které byly budovány již od 5. století př. n. l. Atéňané si doposud udržují k moři náležitý odstup a i v novodobé historii stavějí své domy nikoliv u moře, nýbrž rozšiřují město směrem tam, kde vzniklo: na úpatí Akropole.
Atény jsou prvním symbolickým i zapomenutým hlavním městem Evropy. Řeckou kulturu a architekturu, kterou představují např. Propylaje a Parthenón, obdivovali Římané, Angličané, Francouzi i Němci a kopírovali ji na svých památnících. Spor o nadvládu mezi řeckou a římskou kulturou byl veden po staletí. Ale kdo skutečně znal a zná Atény? Opravdu jsme překonali klasicistní idealistické představy, jež nám zprostředkovalo 18. a 19. století? Brzy poznáte, že jsou Atény antické i neantické. Město v ruinách i živoucí, moderní metropole - dvě města, která zdánlivě nic nespojuje. Anebo ano? Vždyť kameny nemluví! Copak známe staré Řeky? Byly rovněž tak popudliví, prudcí, hlasití a v příští vteřině zas srdeční a velkomyslní jako jejich současní potomci? Jsou kavárny, v nichž den co den zaníceně diskutují samozvaní filozofové, anarchisti, zlatá mládež nebo jen obyčejní konzumenti a přítelkyně, následovníkem staré Agory? Máme si onen někdejší ruch pod Akropolí představovat jako současné dění v živých tržnicích v ulici Athinas? Jsme nadšení nebo zděšení, když Atéňané dávají dnes svým dětem jména Afrodita, Demosthenes a Perikles? Popové koncerty v antickém divadle Heroda Attica, filmová klasika pod širým nebem s výhledem na osvětlenou Akropoli, západ slunce ze skal Areopagu - antika je stále ještě všudypřítomná. Město zažilo kulturní a politický vrchol v antice; ve středověku ležely Atény již poněkud stranou cesty do Byzance a během turecké nadvlády bylo město nevýznamným provinčním zapadákovem. Žádná renesance, žádné obrození. Do jisté míry skočilo město ze středověku do 19. století. Vnější vlivy se omezily na někdejší cizácké panovníky. Po dlouhá staletí byl přístup do země nemožný nebo přinejmenším komplikovaný. Většina, stejně jako Goethe a jeho Ifigenie, hledala zemi Řeků s duší, a proto je každý, kdo se vydá za dobrodružstvím Atén, zajat do svých vlastních představ a očekávání.
Athinai, Ath?nes, Atene, Atenas, Athens - téměř ve všech jazycích je název města používán v množném čísle. Jaké město máme vlastně na mysli? Kdysi se Atény skládaly ze samosprávních územních jednotek (démos), které tvořily polis. Ale na druhé straně tohoto strohého historického vysvětlení se ozývá jiný poznatek: V žádném jiném městě na světě není propast mezi minulostí a současností tak hluboká. Na rozdíl od Říma tu neexistuje kontinuita, ale stále jen nový počátek. A tak je 2500 let staré město zároveň jedním z nejmladších.
