Kniha Hany Píchové, docentky českého jazyka a literatury na univerzitě v Chapel Hill v Severní Karolíně, se zabývá dějinami toho největšího sochařského sousoší v Evropě od roku 1949, kdy byla vyhlášena umělecká soutěž na návrh pomníku, až po jeho demolici v roce 1962. Sleduje zdlouhavý proces budování, uzavřený až v roce 1955, i okolnosti vedoucí k odstranění kolosu. Jde o první souhrnné pojednání o sochařském a architektonickém díle, které k sobě dlouhodobě poutá značnou pozornost, jež však bylo dosud zpracováno pouze okrajově. Studie Hany Píchové vypráví o Stalinově pomníku jako o historickém, politickém a uměleckém fenoménu, svým pojetím, způsobem zpracování a rozměry ve světě ojedinělém. Autorka přináší i svědectví pamětníků, kteří se na monumentu různým způsobem podíleli. Největší hodnotu z nich mají vzpomínky akademického sochaře Josefa Klimeše, který jako někdejší student pražské Akademie výtvarných umění na pomníku krátce pracoval. Jeho vklad násobí unikátní soubor dosud nezveřejněných fotografií z doby bourání pomníku, jejž sochař navzdory značnému osobnímu riziku před více než padesáti lety pořídil. Píchová nezapře profesi literární historičky, zabývá se místem monumentu v české a světové próze i širším kontextem dobové stalinské poezie. Na rozdíl od jiných českých publikací k danému tématu autorka svá tvrzení důsledně opírá o přesné citace literatury a pramenů.
