Vybarné pasáže z 3 knih Honzy Hauberta (Všelijaké povídky; Hluboká orba; Básně aneb Visací zámek) v přednesu autora.
"K Visacímu zámku jsem měl odedávna podobný vztah jako k Newtonovu gravitačnímu zákonu. Byl jsem šťastný, že tady je, necítil jsem potřebu jeho působení nějak podrobně studovat a nečekal jsem od něj žádná šokující překvapení. Odborníci si v posledních desetiletích lámou hlavu, jak je možné, že svět při všech těch pohromách a šílenostech pořád drží pohromadě. Idealisté by rádi, aby tou magickou silou byla láska, realistu napadá, že to může být tím… že tady pořád je Visací zámek! (Teorie chaosu líčí, jak zdánlivé drobnosti mohou mít v globálním měřítku rozhodující účinek.)
Od osmdesátých let, kdy jsem se s Visáči začal vídat na různých pódiích, jsem tedy žil v domnění, že by mě překvapili, jenom kdyby přestali do světa vysílat ty své pěkné, občas nádherné písničky. Pak se ale ukázalo, že Honza Haubert je kromě řady svých jiných předností také brilantní povídkář. A teď zjišťujeme, že je navíc nezapomenutelným vypravěčem (před mým duševním zrakem se nevím proč vynořuje Karel Höger s čírem místo svatozáře). Hleďme!
Výborné na tom je, že při opakovaném poslechu se mi vybavují vlastní historky z dětství, jinošství a relativní dospělosti, tlumočené Honzovým sugestivním způsobem do podoby mé vlastní verze tohoto cédéčka, která se mi stále rychleji roztáčí v hlavě. Zkus to taky, milý posluchači. Já jsem po poslechu posledního tracku už skoro napsal mylý."
Petr Váša
