Jako „sběratel a archivář“ postřehů ze života Eduard Martin zachytil radostné i smutné příběhy svých bližních do krátkých vyprávění a předal je čtenářům už ve třech knížkách (Andělské vteřiny a Kniha radosti, Andělé nás neopouštějí). Přijímá život jako možnost mít rád, usmívat se, potěšit, podělit se o svá pozorování a o jejich poselství.
Opět jde o krátké, několikastránkové příběhy, jde vlastně o jakási “jádra povídek”.
Příběh v sobě nese přesah, metaforu, podává archetypické poznání, jaké se netýká jenom vyprávěné situace, mělo by oslovovat i životní situaci toho, kdo onen příběh čte. Mělo by čtenáře oslovovat nadhledem a nadějí.