Z nevšedních pamětíAntonie Adlerové. V roce 1821 se vdala za sklářského tovaryše Františka Kavalíra, který 15 let poté založil světoznámou sázavskou sklárnu...První věty se objevily v sešitu Antonie Kavalírové (neboli jak ona mu říkala v Památníku) 7. května roku 1859. Byla to sobota a tak jí dozajista vybyla nějaká ta chvilka času, aby ji vyplnila vzpomínáním a zapisováním. Jak často nad svůj sešit zasedala, to můžeme stěží tušit; vypadá to však, že psala celkem pilně - celou svou minulost vypsala během jednoho roku. Každopádně jí paměť sloužila výtečně? Nejdříve vzpomínala a rozmýšlela se, co je z jejího života hodné zaznamenání. Pouze jednou se během vyprávění vrátila k události, která se stala dříve, protože na ni zapomněla. Jeden z těchto vnuků, Josef Jan Frič, nám o jejím stylu zanechal svědectví: "Svůj památník sepisovala babička snad rok, snad dvě léta pilně den co den. Slýchal jsem o tom nejednou vyprávět. Sedávala v myšlenkách v besídce při řece u sázavského mlýna a psávala pak u stolku v hořejší ,seknici' s vyhlídkou na zámek a okolní kopce. Psala hned na ráz bez jedinké chyby."(Josef Veselý)
