Čistý

Čítaná

Pressia si toho z Explozí ani ze života Předtím moc nepamatuje. Přespává ukrytá ve skříňce v ruinách starého holičství, kde žije se svým dědečkem, a myslí na to všechno, co je pro ni nenávratně ztraceno – jak ze světa zábavních parků, kin, narozeninových oslav, tatínků a maminek zbyl jen popel a prach, jizvy, trvalé popáleniny a zdeformovaná lidská těla. Jenže teď, když dospěla do věku, kdy se musí všichni hlásit k milici, kde z nich buď vycvičí vojáky, nebo je, jsou-li příliš postižení a slabí, využijí jako živé cíle, už Pressia nemůže dál předstírat, že je malé dítě. A rozhodne se pro útěk.

Existují ovšem i takoví, kteří apokalypsu přečkali bez postižení. Čistí. Přežívají v bezpečném úkrytu za zdmi Dómu, který chrání jejich zdravá, uměle zdokonalovaná těla. Jenže Partridge, jehož otec je jedním z nejvlivnějších lidí v Dómu, si připadá izolovaný a osamělý. Jiný. I jeho trápí pocit ztráty – možná proto, že se jeho rodina rozpadla, otec je emocionálně odtažitý, bratr spáchal sebevraždu a matce se do tohoto útočiště vůbec dostat nepodařilo. Nebo za to snad může jeho klaustrofobie: pocit, že tenhle Dóm se stává kolébkou mimořádně bezohledného režimu. Takže když z jedné nechtěně prohozené poznámky vyvodí, že jeho matka možná stále ještě žije, rozhodne se Partridge dát svůj život v sázku a uprchnout z Dómu, aby ji našel.

Čistého spálíš a jeho popel vdechneš
Střeva si kolem krku zavěsíš
Vyrveš mu vlasy a provaz si z nich spleteš
Z kostí si polívku navaříš
Raz dva tři, tohleto mu patří
Raz dva tři a Čistí jsme teď my!