Aikidó

Aikidó (pro některé bojový sport, pro jiné záhada) trpí nepochybně nedostatkem informací o vlastních cílech a metodách, jimiž se radikálně liší od jiných disciplín, ať už orientálních či nikoli, k nimž je často připodobňováno, ba dokonce je s nimi zaměňováno. S ambiciózními (či snad utopickými) záměry nenabízí nic menšího než způsob vedení boje, který vymycuje násilí, a tím současně poskytuje určitý úhel pohledu na druhé a na svět a způsob komunikace s nimi.
Jeho síla vychází bez pochyby z toho, že se kromě přísnosti svých principů opírá o koherentní a strukturovanou metodu, jež vyjadřuje zároveň pokračování ostatních bojových umění i rozchod s nimi. Jeho slabostí je, že se nevyhýbá bloudění a historickým vtělením, jež jsou vlastní každé lidské činnosti.
Přesto není důvod jej litovat, neboť právě to dodává objem, pevnost a hustotu něčemu, co by jinak zůstalo pouhým netělesným ideálem. V aikidu, stejně jako v poezii, se slabost rýmuje s bohatstvím.