Ludvík Němec (1957) patří k nejtalentovanějším autorům
„ztracené generace“, která dozrávala na konci sedmdesátých a pak zejména v osmdesátých letech. Alexandra Berková, Miroslav Huptych, Jiřina Salaquardová, Lubor Kasal a další ovšem vydávali sporadicky... a po Listopadu byli většinou převálcováni dvacet let mlčícími „navrátilci“ z šedesátých let a také už novou generací autorů, kteří se
„nezkompromitovali“ publikováním za normalizace.
V takových podmínkách vydává
Ludvík Němec, autor již čtyř úspěšných a většinou vysoce hodnocených prozaických knih, poslední útlý svazek povídek Já jsem ta tma – a pak se nadobro odmlčí. Jelikož dnes Němce téměř nikdo nezná (případně si jej pletou se synem Janem, jehož prozaická prvotina byla v roce 2010 nominovaná na Ortenovu cenu), dovolím si citovat, co o jeho poslední knize řekl Jiří Kratochvil:
„V souboru příhod Já jsem ta tma, mě Němcův krásný talent chytil tak, že jsem se mu poklonil až k zemi a pocítil jsem tu přízračnou spisovatelskou závist, kterou kdybych neukočíroval, tak mě celičkého sežrala. A taky proto jsem nepochopil, proč po téhle jedinečné knížce už Ludvík Němec nenapsal žádnou další...“
S velkou radostí nyní oznamujeme, že Ludvík Němec po téměř dvacetileté pauze (Já jsem ta tma vyšla poprvé v edici Tvar už v roce 1994) napsal a chystá k vydání novou knihu. Jmenuje se
Láska na cizím hrobě a to nejstručnější, co se o ní dá říct je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky). Všechny volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, takže podobně jako byla Tma, jsou i Láska na cizím hrobě jakýmsi moderním, přetržitým románem.
V jazyce či v asociativním rozvíjení motivů je Němec tak skvělý, že stěží hledá v současné české próze konkurenci.
