Vzpomínky pilotky Věry Šlechtové-Špačkové o starých časech. O tom, jak se dostala k létání a co všechno si s ním v životě prožila.
"Strohou a poměrně moderní budovu u silnice z Vrchlabí do Lánova nešlo přehlédnout. Když jsem do ní koncem 50. let minulého století párkrát vstoupila, tak to tam tak zvláštně, nezapomenutelně vonělo. Mezi jejími zdmi padala podivná slova jako stoupák, termika, nezvyklá pro uši předškolního dítěte, kterým jsem tehdy byla. A taky jména Kumpošt, Bäuml a další. Ovšem to pravé dobrodružství nastalo až přes silnici od školy, na letišti. Přivedli mě tam a řekli, abych někde počkala. Já se bála pohnout, abych se nepřimotala mezi letadla, která přistávala a startovala. A pak to přišlo. Vydrápala jsem se do éra a mohla jsem letět s tetou Věrou.
V té době mi vůbec nepřišlo divné, že ona z Krkonoš do Prahy létá, zatímco všichni ostatní jedou autobusem nebo autem. Až posléze jsem se dozvídala a chápala, co všechno si s aeroplány užila. A celý život jsem z povzdálí přihlížela dění ve velké letecké rodině.
Ani tam se ale čas nezastavil. Poválečné letecké legendy zestárly a některé už odešly do věčných lovišť, jak Věra říká. S jejich odchodem se začal vytrácet onen pocit soudržnosti leteckých, a hlavně plachtařských nadšenců, kteří létání zasvětili svůj život.
Proto jsem před nedávnem oslovila plachtařskou rekordmanku a dlouholetou náčelnici vrchlabské letecké školy Věru Šlechtovou-Špačkovou, aby si našla chvilku a rozpovídala se o starých časech. O tom, jak se dostala k létání a co všechno si s ním v životě prožila. Její vzpomínky budou, doufejme, milým pohlazením pro ty, kteří s ní letecké časy zažívali. A zároveň jakousi neformální kronikou poválečného létání, především však letecké školy ve Vrchlabí. A ostatní, kteří o plachtařině, o vášni pro stoupavé proudy nevědí nic, snad ocení zajímavý příběh ženy, která si našla své místo ve sportu a ve světě, jenž byl doménou mužů."
Helena Chvojková 
