Dějiny Islandu

   Dějiny Islandu jsou dějinami obdivuhodné životaschopnosti malého národa v tvrdých přírodních podmínkách. Jejich první fáze je pozoruhodná i v rámci obecných dějin. Po osídlení ostrova založili potomci přistěhovalců z Norska roku 930 suverénní středověký stát, jehož pilířem byly instituce starogermánských sněmovních svazů. Ty však záborci pustého ostrova přizpůsobili novým podmínkám, obohatili je o prvky takřka moderní parlamentní demokracie a rozvinuli na vyšší vývojový stupeň, k jehož realizaci ostatní Germáni už nedostali šanci. Tento stát fungoval po tři století a Islanďanům se během té doby podařilo vytvořit slušnou materiální kulturu a vynikající písemnictví. Díky podnětům z křesťanské literatury a domácí vypravěčské tradici si osvojili specifický žánr dějepisectví – ságy, , které nám umožňují vhled do islandských poměrů zevnitř. Jsou mj. autentickou výpovědí o bojích domácích předáků o moc, které roku 1264 vyústily do podrobení se norské- mu králi a zařazení Islandu do struktur lenního feudalismu, všude jinde na severu již dávno běžných. Totální stagnace ekonomického vývoje a civilizačního růstu postihla Islanďany po násilné reformaci, tehdy již ze strany dánského krále, a po zavedení dánského monopolu na veškerý islandský obchod. Z dlouhodobého strádání a úbytku energie se Islanďané vzpamatovali až s procítajícím národním hnutím v 19. století a během 20. století, zejména po vyhlášení samostatné republiky v roce 1944 se dopracovali jedné z nejvyšších životních úrovní v současném světě.