Ve starém londýnském nakladatelství Perevell dojde k vraždě. Obětí je Gerard Etienne, nový ředitel podniku, kterému bezohledná ctižádost nadělala mnoho nepřátel. Každý z nich má motiv i děravé alibi, ale Adam Dalgliesh musí odhalit, kdo z nich tak dlouho a důkladně plánoval vraždu.
UKÁZKA:
Doktor McGregor při práci nesnášel světskou hudbu, dával přednost metrickým žalmům, jejichž pochmurné tempo jako by zpomalovalo postup práce a skličovalo duše přítomných. Ale jednu z McGregorových pitev - šlo o zavražděné dítě - doprovázelo Faurého Pie Jesu, kterému věnoval Dalgliesh jednu ze svých nejlepších básní a předpokládal, že by za to měl být vděčný. Wardle se nestaral o to, co se při práci hrálo, pokud to nebyl pop, a dnes měli naslouchat známým uklidňujícím melodiím rádia Classic FM.
Byly tam dvě pitevny, jedna se čtyřmi pitevními stoly a druhá s jediným. Té dával Reginald Wardle přednost v případech vražd, ale místnost byla malá, takže tam nevyhnutelně vznikaly tlačenice, v nichž se odborníci na násilná úmrtí strkali o místa; patolog a jeho asistent, dva zřízenci z márnice, čtyři policisté, styčný pracovník z laboratoře, fotograf a jeho asistentka, kriminalistický technik a daktyloskop, zaučující se patolog, jehož doktor Wardle představil jako doktora Manninga a oznámil, že bude zapisovat. Nerad používal zavěšený mikrofon.. Ve světlehnědých bavlněných kombinézách vypadá ta skupina, pomyslel si Dalgliesh, jako hlouček údržbářů. Jen plastikové návleky přes boty naznačovaly, že jejich poslání je pochmurnější. Technici měli na hlavách pásky s ochrannými štítky, ty byly zatím zvednuté. Později, až dostanou orgány do kbelíku a zváží je, zakryjí si obličeje štítky, aby se chránili před AIDS a rozšířenější hepatitidou B. Doktor Wardle měl jako obvykle jen světlezelenou zástěru přes kalhoty a košili. Jako většina soudních patologů byl velkorysý pokud šlo o jeho vlastní bezpečnost.
Tělo, zabalené a zapečetěné v igelitovém rubáši, leželo na vozíku v předpokoji. Na Dalglieshův pokyn zřízenci rozepnuli obal. Vzduch prudce unikl, znělo to jako krátký vzdech, a umělá hmota zapraskala jako elektrický výboj. Objevilo se tělo, oči byly teď matnější; jen had, který se vinul k tváři, hlavu v ústech jako roubík, vypadal jako živý. Dalglieshe přepadla prudká touha, aby ho jednou viděl bez něj - jen aby mrtvý opět nabyl svou důstojnost - a pak zapřemítal, zda měl vůbec trvat na tom, aby tam had zůstal až do pitvy. Měl co dělat, aby se ovládl, nesáhl po něm a nevytrhl jej mrtvému z úst. Místo toho provedl formální identifikaci, která bude základem konečného řetězu důkazů. „Toto tělo jsem poprvé viděl v 9.48, v pátek patnáctého října v Innocent House, Innocent Walk, Wapping.“
