Cestou osudu a náhody (I. část)

Kniha Romana Vehovského Cestou osudu a náhody se liší od ostatních cestopisů jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie. Jak sám říká, neměl ponětí, že se cesta protáhne na sedm let.

Vyrazil stopem, se spacákem a „okopírovanými listy školního atlasu“. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých.

Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčkem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích mnohdy postrádající jakékoliv poznání.

Kniha je bohatě doplněna ojedinělými fotografiemi autora.