Autobiografie slepce, se zaměřením na období jeho úplné slepoty a na niterné pocity a sny nevidomého člověka.
John M. Hull však nepíše jen o svých pocitech, obavách, frustracích a nadějích. Vypráví také o tom, jaké konkrétní překážky musel coby úplný slepec překonávat v každodenním životě a jak oslepnutí ovlivnilo jeho vztahy k blízkým lidem, přátelům, kolegům. Narodil se 22. dubna 1935 v Corryongu na severovýchodě australského státu Victoria a dnes je emeritním profesorem náboženské výchovy na Birminghamské univerzitě v Anglii.
Potíže se zrakem měl již od útlého dětství a registrovaným nevidomým se stal v roce 1980. Jeho čtenářsky velmi úspěšný deník o zkušenostech se slepotou vyšel již v roce 1990 pod názvem „Dotýkat se kamene: zkušenost se slepotou“ (Touching the Rock: An Experience of Blindness).
Tato kniha je reedicí tohoto deníku, doplněnou o některé pasáže, jež v původním vydání chyběly, a o četné postřehy z pozdějších let. Je strhujícím svědectvím o pocitech člověka snažícího se přizpůsobit neznámému světu slepoty.
Moje mysl se naplňuje poznáním neodolatelné tíže, jež táhne všechno dolů, zatímco volnost, světlo a rychlost lodi, na níž jsme se plavili, vytrvale mizí v nenávratnu. Propast se neustále rozevírá, noříme se do ticha zeleného moře, zatímco tíha nás stahuje do hlubiny. Probouzím se s hrůzou, jako bych právě obdržel zlé znamení, tak zlověstné, že pohlcuje celý můj život. Loď, která se vzdaluje a odnáší s sebou světlo a rychlost, je svět vidoucích. Moje rodina, moji milovaní bližní a já se probíjíme dál a dál, ale stáváme se stále odříznutějšími trosečníky. Nemůžeme se hýbat, nabíráme vodu. Jsem stahován do čím dál větší hlubiny čehosi nepředstavitelného, odkud už nebude návratu. Jeden svět zaniká. Svět, do něhož jsem stahován i se svými milovanými bližními, nás nakonec pohltí. Už se nikdy nevrátíme. Slepota je trvalá a nezvratitelná. Nyní si alespoň uvědomuji, že snící já nežije v sebeklamu. Můj život vstupuje do krize.
