Básně Stanislava Denka nejdou jen číst, musí se opakovaně prožít do morku kostí. Je osvěžující v nich vylouhovat zpitomělou mysl. Jsou to palčivé odpovědi na neexistující otázky. Opatrně rozhrnují vyprahlou hlínu v místě nakladených velrybích vajec, zpětně překomponovávají traumatizující dramata nočních můr a tyranizují nás tušeným smyslem.
Jsou jedlým blátem po suchém lijáku, milosrdným výsměchem, očistnou parodií zkompromitovaného ráje. Jsou úderem pod pás a náhlým procitnutím z tupé euforie. Stanislav Denk je vesnický bard, který se vyhýbá cvrkotu literárních kaváren a mediální páře nad hrncem. Má filcové boty od hnoje, ruce od povidel a ve vousech včelí med.
Není snadné být jeho přítelem, je nemožné ho pochopit na první tři pokusy. Je básníkem nutkavých návratů a hlubokých empatií. Nemystifikuje, nepřikrášluje. V jeho prostém světě kokrhají dlouhosrsté krávy, kachny teskně vyjí na měsíc a kolem močůvky tančí potetované rusalky. Židle zbyde i pro Boha, ďábel se vetře škvírou v podlaze.
