Sonata super "Hoson zes ..." patří mezi autorova díla napsaná v posledním období jeho života, které strávil po emigraci v německém Ulmu. Lze na ní dobře dokumentovat typické znaky skladatelova hudebního jazyka - přehledný formální rozvrh, pravidelné členění struktury, velmi invenční motivickou práci, půvabnou melodiku a nevšední harmonické cítění založené zejména na modalitě a bitonalitě. Také "ideové pozadí", které je v různých metamorfózách přítomno v každé jeho kompozici - totiž Novákova inklinace k antické kultuře, je zde zřejmé (v instrumentálních skladbách běžně používal autor metriku latinského textu jako podstatný kompozinční prvek a svým dílům dával téměř výhradně latinské názvy; latinu považoval za jazyk živý a perspektivní). Jako téma je zde zpracováván nápěv Seikilovy písně, jedné z nejstarších hudebních památek antické kultury, která písemně kodifikuje text i hudební zápis současně. Sonátu Novák zkomponoval v roce 1981 původně pro housle a klavír a věnoval ji svému příteli z emigrace, houslistovi Jiřímu Trnkovi, pro něhož napsal i jiné houslové skladby. Již v průběhu kompozice však pomýšlel i na její adaptaci pro flétnu.
