Kniha Jednotný čas představuje fenomén časové synchronizace a jeho konkrétní společenské, kulturní a technické projevy. Synchronizace, sjednocení času do sdíleného nadregionálně akceptovaného řádu reprezentuje hlubší a komplexnější procesy přerodu společnosti z tradičního uspořádání ve společnost moderní.
Časové ukazatele jsou určitými majáky doby. Zatímco starověké civilizace vztyčovaly obelisky a gnomóny, které byly osami světa, středověká Evropa časový ukazatel umístila na kostelní věž. Městské a měšťanské společnosti si čas umístily do průčelí radnic a úřadů, rozvinutější občanská společnost konce 19. a počátku 20 století čas liberalizovala jeho dostupností díky pouličním hodinám. Veřejný čas a informace o čase nesou vždy společenské a kulturní konotace. Vypovídají mnohé o politickém uspořádání a distribuci moci a hodnotách společnosti, která se jimi řídí. Kdo má právo určovat správný čas nebo pověření z vyšší moci rytmizovat řád světa.
Jak docházkové hodiny, tak systémy jednotného času i lístkové informační tabule přinášely veřejnosti informace, které napomáhaly její disciplinaci, synchronizaci a rytmizaci. Zároveň však tím, že byly součástí veřejného prostoru, tvořily určitý typický vizuální prvek, jehož přítomnost reflektovala popkultura nebo umění. Ukazatele jednotného času, černobílé ciferníky podružných hodin produkovaných za první republiky firmou Jednotný čas, později československým podnikem Elektročas/Pragotron, tento emblematický fenomén mnohých veřejných budov, nádraží, fabrik škol a úřadů patří k určitým estetickým dominantám druhé poloviny 20. století.
