Ve druhé polovině 20. století se ve východní Evropě samotný jazyk ocitl v komunikačním a politickém "zajetí". Tak to alespoň pociťovala řada umělkyň a umělců, básníků a básnířek z tohoto regionu, a vnímavě i kreativně, se znepokojením na tuto výzvu reagovali.
Soustředili se při tom na materiální a mediální aspekty jazyka a vytvářeli pro sebe a pro své publikum performativní situace, v nichž bylo možné testovat, inscenovat a prožívat radikální možnosti jazykového vyjádření. V básnických performancích se také odkrývaly hranice jazyka včetně otázky, co je jazykem vyjádřitelné a co nikoliv.
Propojení poezie a performance vedlo ke vzniku specifických společenství, která se utvářela pod vlivem osobité povahy místních prostředí a různých okruhů a směrů v neoficiální kultuře. Výpravná a obrazově bohatá publikace tato společenství a prostředí symbolicky rekonstruuje a umožňuje jejich vzájemné srovnání.
