Ó, jak ti závidím

   Halina Pawlowská je kromě své filmové a televizní činnosti šéfredaktorkou v pořadí druhého společenského týdeníku - v obou si velkou oblibu získaly její ironické a vtipné sloupky. Máte možnost si přečíst ty nejlepší z nich!



Ukážka:
Začalo to nenápadně. Nejdřív můj syn přinesl ze školy pětku ze slohu, protože na téma: Mé nejoblíbenější jídlo, napsal: Řízek s kaší. Pak jsem si všimla, že na jakoukoliv otázku odpovídá „Jóóóóóóó“, „Néééé“, a později obě slůvka sjednotil jediným, a to znělo: „Ééééé“. Pak syn objevil krásu telegrafických zpráv SMS na mobilním telefonu. Když byl lyžovat ve Francii, napsal mi: „Přijedu v sobotu.“ Okamžitě jsem podrážděně zareagovala: „Napiš přesně, kdy přijedeš.“ A syn hned odpověděl: „Už jsem napsal.“ Nedávno mne z porady vytrhla Péťova naléhavá zpráva: „Jídlo!“ a v sobotu jsem měla představení v Českých Budějovicích, a když jsme jeli zpátky, tak můj mobil signalizoval jedno slovo. Znělo: „krokodýla!“ Jela jsem s manželem. Přemýšleli jsme, jestli náš čtrnáctiletý chlapeček chce gumovou hračku, plyšovou hračku, jestli zešílel a kdo z nás dvou za to mlže. Manžel tvrdil, že já, protože i moje teta Božena byla blázen. Já tvrdila, že on, protože blázen je on sám! Pak mne osvítil duch svatý. Vzal na sebe podobu zmačkaného papíru v postranních dveřích Octávie. Na papíru byla nálepka. Na ní bylo napsáno: Crocodille a byl tam obrázek krokodýla a mně v tu chvíli došlo, že mé dítě naléhavě upozorňuje, že jede druhý den se školou na výměnný zájezd do Švédska a chce s sebou do autobusu plněnou bagetu. Bagetu crocodille, kterou prodávají u bezinových pump. Nutila jsem proto manžela, že nejlepší by bylo koupit housku hned a že nemůžeme spoléhat až na pumpy u Prahy. Hledali jsme proto pumpy se speciálními bagetami a odbočili jsme z hlavní cesty. Pak jsme narazili na objížďku. Pak jsme objevili pumpu, která měla zavřeno, pak jednu, kde žádné bagety neměli, a pak se muž omylem napojil na jinou objížďku a my místo do Prahy začali směřovat na Znojmo. A pak jsme bloudili v oblouku širokém asi 100 km, dvakrát jsme projeli obcí lesná a pak můj muž zamířil přímo do šumavských bažin. A tam nám došel benzín. Tam jsem svému muži řekla, že jsem si ho nikdy neměla brát, a že už o něj nestojím. Tam mi manžel řekl, že měl stejně vždycky radši svou první lásku Lucii a tam jsem zjistila, že mi na mobilu zbývá nepatrně energie, že už mám jen jednu čářičku na baterii, a pak šel můj muž pro pomoc. Chvěla jsem se hrůzou v opuštěné bahnité zemi a vůbec jsem si nepřipadala jako královna Šumavy, ale jako ubitá, nemilovaná žena, která teď díky nemluvnému, kategorickému synovi splácí svůj dluh všem nevyplněným křížovkám, nedokončeným hadovkám a popleteným doplňovačkám. Bylo mi náhle jasné, že platím za všechny nespokojené děti z mateřské školky, s kterými jsem nechtěla hrát hru „Přihořívá, hoří…“ ani „Všechno lítá, co peří má“. A přesně v ten moment se mi rozsvítil displej a na něm se objevil arogantně příkrý dotaz syna: „Kde seš?“ A já, bez muže, bez svačiny a bez víry v budoucnost jsem byla poprvé (a možná naposled) stručnější než mé dítě. Mobilní baterie mi totiž posledním dechem posloužila k vyčerpávající odpovědi: „V …!“

(A jsem tam dodnes.)