„Bojím se být po smrti sámů", píše autor v posledním textu této sbírky. Je to jeden z nejpůsobivějších veršů, které jsem kdy četl. Pavel píše a myslí tak, jak to má básník dělat: v obrazech, které jsou nabité emocemi, nikoliv proklamacemi. Cítím u něj spontánnost a uvolněnost řeči, která reaguje na pohyb života i světa. Dokáže počkat na klíčový okamžik: píše až potom, co zažije hluboké pohnutí, vztek nebo osvícení. Nebojí se zaznamenávat svůj vnitřní hlas ve chvíli, kdy dojde k čelní srážce s realitou. Tyto básně jsou rentgenovými snímky intenzivních pocitů a proměnlivých stavů mysli. Ve vizionářském úhrnu vyslovují pravdu o světě, která je působivější než jakákoli žurnalistická zpráva. Rimbaud řekl, že básník je vidoucí, ale je možné, že dnes už zní tato maxima jako otřepaná fráze. Ale když čtu básně Pavla Šuhájka, mám pocit, že tento „stav" nebo snad „proces" vidím v praxi. Jeho básně mne rázem vrací k vědomí základních kvalit, kterými by poezie měla oplývat. K imaginaci a vnitřnímu prožitku: „trolejbus se plní / přibývá / živočišného tepla / žhnou / reklamní nápisy a duchové ještě živých lidí / na zrnícím obraze". (z doslovu Jakuba Řeháka)
