V předvečer spojenecké invaze do Normandie v červnu 1944 pozval generál Omar Bradley, velitel 1. U.S. Army, velitele 2. praporu Ranger podplukovníka Jamese E. Ruddera na schůzku, při které ho podrobně zasvětil do invazních plánů a seznámil ho s úkoly, jaké čekají jeho jednotku. Sám o jejich splnění dost pochyboval: "Ještě nikdy žádný velitel nedostal tak beznadějný úkol." A Rudder o této schůzce po letech prohlásil: "Já jsem myslel, že si dělá srandu." Jak se ukázalo, žádná sranda to nebyla. V čele první vyloďovací vlny v úseku Omaha měl 2. prapor Ranger dobýt a zlikvidovat německou dělostřeleckou baterii na mysu Pointe du Hoc, která svými dalekonosnými děly ohrožovala průběh vylodění jak v úseku Omaha, tak v sousedním úseku Utah a navíc i vyloďovací flotilu na moři. Zdánlivě běžný bojový úkol byl však ztížen až k nemožnosti skutečností, že baterie byla umístěna na skalnatém výběžku, z vnitrozemí chráněna minovými poli a zátarasy ostnatého drátu, od moře pak skalní stěnou, třicet metrů vysokou, spadající kolmo do moře. Sami Němci tuto stranu považovali za naprosto nepřístupnou a soustředili se hlavně na obranu proti případnému útoku z vnitrozemí. Na Pointe du Hoc se vylodilo 225 příslušníků 2. praporu Ranger, po třech dnech krvavých bojů muže proti muže jen devadesát jich bylo schopných zdržet v ruce zbraň. Při 40. výročí vylodění v Normandii prezident Reagan ve svém projevu na Pointe du Hoc řekl: "Za mnou je památník, který symbolizuje to ohromné úsilí, a tady přede mnou jsou ti, kdo to dokázali." Dobytím mysu Pointe du Hoc boj nekončil a 2. prapor Ranger čekala ještě dlouhá bojová cesta napříč Německem a německá kapitulace 8. května 1945 zastihla 2. prapor Ranger v Československu, v Plzni a v Dolní Lukavici u Přeštic.
