V češtině se v poslední době objevilo několik knižních publikací, pokoušejících se v té či oné podobě čtenáře seznámit s myšlením Jacquese Lacana (od něhož ostatně oficiálně vyšly v českém překladu pouze dva texty). Tato kniha v tomto ohledu ovšem představuje pokus zcela svébytný: nejedná se tak docela o úvod v tom smyslu, že by se čtenáři pouze snažil „předžvýkat“ těžko uchopitelné lacanovské koncepce – třebaže i takové partie v něm najdeme. Jedná se o úvod v silném slova smyslu invenční (jak ostatně naznačuje název): nejde o „imanentistickou“ četbu Lacana, nýbrž o autorčinu vlastní reflexi (podepřenou suverénní znalostí Lacanových textů) a o to, že „lacanovské inspirace“ jsou zde představovány v aplikované podobě. Tento interdisciplinární záběr je na knize třeba ocenit především, stejně jako fakt, že se autorka soustavně snaží uvádět lacanovskou psychoanalýzu do vztahu ke specificky českému kontextu – lingvistickému (Roman Jakobson), filosofickému (Jan Patočka), literárnímu (Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, J. H. Krchovský). Je zcela jasně patrné, že autorka je s lacanovskou analýzou obeznámena nejen teoreticky, ale má ji také velice dobře prakticky zažitou – odtud citace kasuistického materiálu, které se v českých textech věnovaných Lacanovi vyskytují spíše sporadicky. Také po této stránce zaplňuje kniha v našem kontextu nepominutelnou mezeru.
