V této knížce se píše o fotbale ve Španělsku i ve světě, o hráčích a fanoušcích, trenérech a předsedech, o vítězstvích stejně jako porážkách a trapasech. Marías už od dětství fandil Realu Madrid, v padesátých letech prožíval vítězství Di Stéfana, Puskase a Genta a liga je pro něho navzdory všem zklamáním stále stejný "každotýdenní návrat do dětství".Uvažuje třeba, proč si jako občané nedokážeme udělat úsudek tak rychle a tak instinktivně správně, jako když jsme fotbalovými diváky; proč stejné gesto, stejná slza působí na hřišti jednou vznešeně a podruhé směšně; co by se stalo, kdyby osmdesát tisíc diváků na chamartínském stadionu nevydrželo klidně čekat na novou bránu, když se stará zhroutila a o více než o hodinu zpozdila začátek semifinále Poháru mistrů; a proč se předsedové klubů považují za nenahraditelné, ačkoli si nikdo nekupuje dresy s jejich jménem. Autor analyzuje skrytý i zjevný nacionalismus, různě projevovanou radost po vstřelení gólu, státní hymny a pasivně republikánskou minulost svého nejmilejšího klubu. Vyslovuje se proti pleším a bradkám na hřišti, avšak nikoli proti kozím bradám. Zkrátka Marías chápe fotbal jako nekonečnou přehlídku hrdinů, padouchů a statistů, považuje jej za podívanou stejně seriózní jako film, jehož dramaturgická pravidla ostatně v mnohém sdílí.
