Po předchozích třech dílech – Umění starověkých říší, Umění antického světa a Středověké umění evropského Západu (od 9. do 12. století) – vychází čtvrtý díl Menclových Dějin evropské architektury, obsahující vývoj gotické architektury. Nejde o monografie jednotlivých staveb, ale výklad smyslu celkového architektonického vývoje, který autor vidí v souvislostech se středověkou spiritualitou a filosofií. Kniha se dělí do tří kapitol, z nichž první začíná v Saint -Denis, kde se v polovině 12. století formoval nový, gotický sloh. Mencl rozeznává tři vývojové stupně gotiky: předklasický, kdy se řešily základní tektonické problémy, klasický, pro nějž je typické sjednocení hmotného těla stavby, jehož články jsou vodítkem metafyzické energie, a poklasický, který stupňuje dimenze pomocí nových přídatných tvarů. Z obrazu francouzské architektury se vymyká umění burgundského řádu cisterciáků, kteří proklamovali askezi a v Evropě šířili raný gotický sloh. V Porýní se uplatňuje lidová mystika projevující se expresivními tvary a na jihu Francie vzniká kolem roku 1300 zvláštní sloh, jenž je v opozici k tektonice a projevuje se tvarovými prostupy; v díle Matyáše z Arrasu se toto umění dostává i do Čech. Další část knihy se týká prvních projevů krize, podunajské reformy gotické katedrály a humanistické skepse v Čechách. Kolem roku 1330 se tu rodí nové tvarosloví, užívají se halové dispozice a dvoulodí. Autor podrobně hodnotí tvorbu Petra Parléře a jeho vliv na vývoj pozdní gotiky. Dále kniha sleduje pozdní gotiku podunajských obchodních měst a destrukci gotické tektonické soustavy. Impulsy z Čech se rychle rozšířily po celé Evropě a vyvolaly řadu pokračovatelů (Hans z Burghausenu, Konrád Roritzer a četní další), kteří dovršili reformu katedrály. V závěru se Mencl podrobněji zmiňuje o díle Benedikta Rejta na Pražském hradě a o sklípkových klenbách Arnolda Westfálského.
Kniha vychází ve spolupráci Národního památkového ústavu a Památkového úřadu Slovenskej republiky.