„Víš, já se v té své funkci necítím zrovna dobře,“ postěžuje si v jednom místě tohoto románu Jack Ryan svému poradci. A jako odpověď se dozví krutou pravdu: „Nikdo netvrdil, že to bude zábava.“
Ani 80. léta nebyla pro agenta CIA Jacka Ryana zábava. Ale svět byl přehlednější, rozdělený na černou a bílou polokouli, nepřítel byl daný a obě strany se držely vzájemně jakž takž pod kontrolou. Nyní však sedí Jack Ryan v Oválné pracovně v Bílém domě, kam jej jeho duchovní otec Tom Clancy dosadil v románu Z rozkazu prezidenta, a zdá se mu, že svět kolem něho zešílel.
Šéf ruské tajné služby šťastnou náhodou přežije atentát, který je na něj spáchán pancéřovou pěstí. Dva najaté vrahy nedlouho poté najdou spoutané k sobě navzájem a potopené pod hladinou řeky Něvy v Petrohradě. Mrtvé...
Přemíru života naopak jeví čínské vládní kruhy. Pokukují k severu, kde se na Sibiři našly nečekaně obrovské zásoby ropy a zlata. Nová generace čínských politiků se nepoučila z minulosti a Drak opět dráždí Medvěda myšlenkami na ozbrojený útok. Naopak nová generace čínských disidentů se poučila z tragické zkušenosti masakru na náměstí Nebeského klidu a v boji proti vládnoucí komunistické diktatuře používá nejmodernější komunikační techniku.
Jacku Ryanovi se nelze divit, že je svou funkcí znechucený. Právě nastoupil nové funkční období a je mu jasné, že jej nečeká nic snadného. Na domácí politické scéně to vře, asijská ekonomika se hroutí. Od Moskvy přes Peking po Washington zní hlasy znepokojené řáděním mafie, čínskou rozpínavostí i neochotou naslouchat a opět se objevuje strašidlo komunistické dobyvačnosti.
Ke své nejoblíbenější postavě Jacka Ryana se Tom Clancy vrátil po delším čase. Strávil jej psaním jiných románů i románových sérií, známého
Operačního centra či Power Plays. Tato jeho zkušenost nemohla nepoznamenat i jeho nejnovější knihu. Skloubil v ní to nejlepší, co obě větvě jeho tvorby nabízejí. Analytickou hloubku a dějovou komplexnost svých tzv. velkých románů (
Z rozkazu prezidenta nebo
Duhová šestka) propojil s akčností a supertechnickým pojetím reality svých románových sérií, jako by chtěl dokázat, že jsou v jeho díle neprávem považovány za druhořadé, že stačí jen správně namíchat poměr a výsledek se dostaví. Pokud chtěl dokázat zrovna tohle, stačí se začíst do první kapitoly Medvěda a Draka, aby bylo zřejmé, že se mu to podařilo.
