Severské balady

 Balady, jež patří k nejvýznačnějším žánrům severské literatury, představují v evropském kontextu svérázný a starobylý útvar. Jeho výjimečné postavení tkví nejen v neobyčejném bohatství typů a variant, které se nám dochovaly z 13. a 14. století, doby největšího rozkvětu balad na Severu, ale i v jejich podmanivé náladě a specifické formě.
Tento výbor zahrnuje dánské, švédské, norské, islandské a faerské balady – anonymní středověké písně, původně zpívané k tanci, s jednoduchou a vypjatou dějovou linií směřující bez zbytečných odboček přímo k pointě. Látku čerpají severské balady z mnoha oblastí: inspirují se historickými událostmi z dávné i nedávné doby, používají náměty ze ság i mytologie, z pověstí a legend, vyprávějí tragicky i rozmarně o rytířském životě. V tzv. baladách pohádkových se setkáváme s motivy, které migrovaly středověkou Evropou a jsou nám známé i z našich balad, žertovné balady nás naopak překvapí naprosto odlišným hodnocením běžných situací i přímostí, s jakou se zde pojednává o jinak tabuizovaných tématech.
Čeština je po angličtině a němčině prvním jazykem, v němž vychází podobně rozsáhlý výbor ze severských balad, který tak nabízí obohacení našeho pohledu na literaturu této specifické části Evropy.
 Z dánských, švédských, islandských a faerských originálů přeložili Ladislav Heger a Marie Novotná.