Kladivo bohů

Led Zeppelin se do rockových análů zapsali jako nejrozjetější, nejtvrdší a nejbohémštější kapela. V šedesátých a sedmdesátých letech jednoznačně diktovali trendy, jejich výstřední chování i nekonečně dlouhé a intenzivní koncerty se staly jakýmsi dobovým ideálem, vzorem pro bezpočet mladých lidí plných energie, kteří tvořili jejich „tajné bratrstvo“. Stephen Davis byl tehdy u toho a při psaní Kladiva bohů čerpal hodně z rozhovorů a veselých historek, které slyšel přímo od členů kapely, Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Paula Jonese a zesnulého Johna „Bonza“ Bonhama. Knížka je plná zajímavých zákulisních informací, aniž by se snižovala ke skandálním odhalením a šířila pikantní drby. Je velice zajímavá i pro čtenáře, který není přímo fanouškem Led Zeppelin, ale má jen zájem o muziku. Je živá a čtivá i přesto, že je nabitá fakty. Ke slovu v ní přichází například i William S. Burroughs, který vůbec poprvé použil termín „heavy metal“ a který se na Led Zeppelin šel podívat „do Madison Square Garden, sedl si do třinácté řady a nechtěl ucpávky do uší, třebaže Led Zeppelin hráli tak nahlas, jak jim dovolovala aparatura,“ píše Stephen Davis.