Heinz J. Herrmann se narodil roku 1921 v Opavě. Jeho rodiče byli německy mluvící středostavovští Židé. Když byly Sudety obsazeny nacisty, rodina se odstěhovala do Prostějova, odkud byla později transportována do Terezína. Heinz J. Herrmann dále prošel koncentračními tábory Osvětim, Osvětim-Birkenau a Dachau. Musel se podílet na výstavbě a údržbě vyhlazovacího tábora v Birkenau, včetně plynových komor a krematorií. Po válce se vrátil do Opavy, kde v letech 1945-1948 spolupracoval na opětném vybudování rodinné firmy. Po komunistickém puči se rozhodl odejít do nově vytvořeného státu Izrael. Herrmannovy vzpomínky jsou výpovědí člověka, který doufal, že svým autentickým svědectvím pomůže ochránit svět před opakováním podobné katastrofy. Jejich název
Můj boj proti konečnému řešení (Mein Kampf gegen die Entlösung) parafrázuje Hitlerův nechvalně známý spis Mein Kampf. Jak píše v úvodu, jeho kniha nemá popisovat pouze zážitky z koncentračních táborů, ale chce také poukázat na to, že k přežití tohoto pekla musely být jisté předpoklady. Bylo třeba mít zdravý instinkt, jak se vyhnout nebezpečným situacím (pokud to ovšem šlo), stejně jako schopnost neustálého vyhodnocování všeho dění v nejbližším okolí i toho, co se dalo dovědět zejména v prvních dnech a týdnech od starších spoluvězňů. K dalším důležitým předpokladům patřila pevná vůle přežít a aspoň počáteční silná tělesná konstituce. Ale i to všechno nestačilo, pokud člověk neměl hodně štěstí. Pouze nepřetržitý řetěz štěstí, jenž vydržel do posledního dne v lágru, dával naději přežít.
