Brusel leží v srdci Evropy, má překrásné stavební památky, zajímavá muzea, vynikající kuchyni a nesmírně sympatické obyvatelstvo. Přesto ale město žije tak trochu ve stínu ostatních evropských metropolí. Je-li řeč o kvalitách hlavního města Belgie, vždycky dojde na porovnávání s Paříží. Paříž je totiž ta "velká sestra", ten originál, zatímco Brusel je jen kopie. Je pravda, že v obou městech panuje podobná atmosféra. Ošuntělé hotely a malá bistra, mondénní ulice, luxusní nákupní třídy, rušná automobilová doprava - to vše je určitě srovnatelné. Avšak Brusel má jednu velkou přednost: je přehlednější, klidnější a srdečnější než jeho sestra na Seině. Navzdory nejrůznějším negativním důsledkům, které s sebou přinesl fakt, že Brusel byl vybrán za sídlo Evropské unie, jde tento kosmopolitní impuls městu určitě i k duhu. Brusel se totiž stal tím nejevropštějším městem Evropy a tento trend nadále trvá. Již dnes žije ve městě více než dvacet pět procent cizinců. Angličané, Řekové, Španělé, Portugalci, Dánové, Francouzi, Irové, Lucemburčané, Italové, Holanďané a Němci a příslušníci mnoha dalších národů přijíždějí do Bruselu nejen jako turisté, ale také aby zde žili a pracovali. Dennodenně je to znát na ulicích, v restauracích i v metru. Pohled upoutají zajímavé tváře, uši zachytí cizí jazyky. Eurokraté - to nejsou jen zkostnatělí úředníci EU. Ti se ostatně velmi ochotně přizpůsobují životnímu stylu obyvatel Bruselu, který klade důraz na požitek. Od Belgičanů se učí improvizovat, učí se jejich tolerantnosti, spontánnosti a jedinečnosti. Všech těchto vlastností mají zapotřebí ve velké míře, mají-li úspěšně organizovat velkou evropskou rodinu. Z tohoto pohledu je pro Evropu jen dobře, že je řízena z tak radostného města, jakým je Brusel.
Příliv profesionálních Evropanů však nepřinesl Bruselu jen výhody. Brusel je sice městem několika kultur už po celá staletí, avšak snad nikde jinde netrvá soupeření etnických skupin tak dlouho, jako právě zde. V Belgii a ani v hlavním městě Bruselu dodnes neexistuje jednotný úřední jazyk. Brusel je od roku 1963 oficiálně dvojjazyčný. Můžete si toho všimnout třeba na cedulích s názvy ulic. Mluví se buď valonsky, což je varianta francouzštiny, nebo vlámsky, což je varianta nizozemštiny. Kolik lidí v tomto městě mluví kterou řečí, to nikdo neví. Poslední sčítání pochází z roku 1947, a ani to nebylo reprezentativní. Faktem je, že Vlámové Valonům velmi dobře rozumějí (pokud chtějí), ale naopak Valoni mají s vlámštinou velké potíže. Tato změť jazyků existovala už dávno předtím, než byl založen stát Belgie, a její konec je dosud v nedohlednu. Francouzština vždycky platila za jazyk "noblesních lidí", zatímco vlámštinou hovořila pracující třída. Vlámština byla oficiálně uznána až v roce 1898. Vlámské vlivy se výrazněji projevují na kulturní, politické a společenské úrovni teprve v poslední době.
Právě ve sjednocené Evropě nabudou regionální rozdíly opět na významu a národnost ustoupí do pozadí. A ze všech míst by se to nejdřív mělo projevit právě v Belgii! Ačkoliv - cizinci se snadno může stát, hlavně v jižních částech města, že číšník nebo výčepní nebude chtít rozumět ani slovo francouzsky. Pak bude v zájmu dorozumění lepší, když člověk vyloví pár slovíček anglicky nebo německy.
