Evangelium zlomených

Slovo milost podlehlo inflaci. Neustálým používáním a zneužíváním ztratilo na své hodnotě. Nepůsobí na nás tak, jak působilo na naše předky. Naše milost je politicky korektní a souvisí spíš se zásluhami a spravedlností než se skutečnou milostí. Opravdová milost je totiž skandální, neboť s otevřenou náručí přijímá právě ty, kteří si přijetí zaslouží ze všech úplně nejméně. Pravá milost nás nenutí hrát si na lepší, líbivější a snaživější. Naopak, dovolí nám přiznat si vlastní nouzi, vnitřní bídu a neschopnost být lepším, dovolí nám radovat se ze závislosti, která přináší svobodu od nás samotných. Pravá milost nás vtáhne do své lásky a zároveň nás naučí milovat…

Evangelium zlomených jsem napsal pro lidi ztrápené, ubité a vyhořelé. Je určeno lidem vláčejícím těžká břemena – lidem, kteří si stále přendávají těžký kufr z jedné ruky do druhé.
Je určeno rozechvělým a bázlivým lidem, kteří vědí, že toho spoustu nezvládají, a kteří jsou příliš pyšní, než aby přijali zdarma rozdávanou úžasnou milost.
Je pro nedůsledné, nestálé učedníky, kteří všude nadrobí.
Je pro chudé, slabé a hříšné muže a ženy, kteří trpí dědičnými vadami a nejsou příliš nadaní.
Je pro hliněné nádoby, které se pomalu šourají na svých hliněných nohou.
Je pro sehnuté a zraněné, kteří mají pocit, že jejich životy jsou pro Boha velkým zklamáním.
Je pro chytré lidi, kteří vědí, že jsou hloupí, a pro poctivé učedníky, kteří přiznávají, že z Božího hlediska spoustu věcí promarnili.
Evangelium zlomených jsem psal sám pro sebe – stejně jako pro všechny ostatní, kdo na cestě zakusili únavu a zklamání.