Zde trapno existovat

Není nad svobodu a rovnost! Jistě alespoň pro toho, kdo si libuje ve sprostotě, nevkusu a jiných neukázněných projevech lidové přirozenosti. S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? Je jisté, že jen málokdo má tělo nepohoršující naše estetické a erotické smysly, a z toho důvodu je jistě nerozumné doporučovat, aby všichni lidé chodili nazí, aby se všichni lidé oddávali nudismu.

A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. Jaký je to pak nesmysl, usilovat o jejich zrovnoprávnění? Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk? Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě, za větší blázny a nemravy než nudisté.

Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čelo vlády všeliké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a osudnější než nechat promenovat po plážích nahé stokilové baby. Bohuslav Brouk, O svobodě a demokracii, 1951 Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.