"V románu Simion Výtažník přichází pan Vasile s geniálním tahem – totiž založením Strany nerozhodných – a snaží se přesvědčit pana Iona-domovního důvěrníka, aby se připojil. Ten však oponuje: „Okamžik, prosím, jak se máme rozhodnout založit stranu, když jsme nerozhodní.“ Jenže pan Vasile není žádný amatér – má pod čepicí: „V tom není žádný rozpor. Život ukazuje, že každá strana začíná tím, že popře svůj ideologický základ.“
Román rumunského autora má zas v základu poněkud otřepaný nápad. Jedná se o zachycení životů v jednom domě – v tomto případě v osmipatrovém paneláku v Bacau. Takovéto davové kroniky známe – ať už z českého televizního seriálu Byl jednou jeden dům či z vynikajícího románu Život - návod k použití francouzského autora Georgese Pereka. V jedné kapitole Perekova románu, který mapuje všechny části jednoho pařížského domu, uvíznou lidé také ve výtahu. Tato část společně užívaných prostor je důležitým místem rovněž v románu Petrua Cimpoesa, jak ostatně napovídá jeho název Simion Výtažník (2001)."
Ondřej Horák, Lidové noviny 19. 4. 2007
"Je z literatury dostatečně známo, že ševcovské řemeslo bývá piplavé a nepříliš lukrativní, což vede jeho provozovatele k hloubavosti a kverulantství. Není tedy divu, že právě jistému obuvníku Simionovi z moldavského Bacáu se zjeví anděl a vede ho k meditaci - na rozdíl od stejnojmenného předchůdce nikoli na sloupu (viz film Luise Buňuela), ale v zablokovaném výtahu typického postkomunistického paneláku. Ostatně v kostele či na univerzitě nemá anděl co dělat, kdežto boty si musí nechat opravit - jako každý. Simionovým krajanům je duchovní útěchy právě značně zapotřebí; je podzim 1997, krátce po další změně vlády, která, jak se ukázalo, opět nebyla ta pravá. V zemi i v domě o všem rozhodují kšeftmani a bývalí udavači. Zastřelení diktátora sice potěšilo, ale problémy nevyřešilo:
„Za Ceausesca Rumunům nejvíc chyběly tři věci: jídlo, televize a potraty. Důsledkem čehož v těchto třech směrech dochází po roce 1990 k největším výstřelkům." - „Možná nám chyběl i Bůh," [...] - „Přesně tak. A v tomto ohledu dochází k ještě ohavnějším výstřelkům!" Výtah je zaseknutý stejně jako Rumunsko v přechodné epoše ke svobodě a blahobytu, která trvá už jaksi moc dlouho. A Simion vyhlašuje své proroctví O drátu u Rumuna, ironizující novodobý rumunský nacionalismus a jeho gurua, někdejšího Ceausescova fámula Vadima Tudora. Spisovatel si ani nemusí moc vymýšlet, každodenní realita předstihne všechno:
„Předešlého večera jeden významný politik v jistém televizním pořadu v odpovědi na dotaz moderátora prohlásil toto: »Otázka, kterou jste mi položil, je velmi závažná, je to otázka opravdu, ale opravdu zásadní, o. jako taková by si podle mě zasloužila oápověď.« Panu Ionovi domovnímu důvěrníkovi se tato úvaha tak zalíbila, že si ji poznamenal do notýsku, kam si zapisoval duchaplné myšlenky, aby ji použil, až se k tomu naskytne příležitost, neboli na domovní schůzi."
Kniha rumunského spisovatele Petra Cimpoesa Simion výtažník dostala cenu Kniha roku Magnesia Litera a jako vždy se nad ní rozpoutaly spory, tím spíš, že k ceně patřila i finanční prémie. Recenzní výtisk naštěstí ještě nestačil žádný snaživec oplantat pentlí s reklamním nápisem Kniha roku. Jistě, román o postkomunistickém marasmu má větší šanci na získání podobného ocenění nežr dílo, jehož námět není tak mediálně vděčný. Ale navzdory tomu tato kniha opravdu stojí za přečtení. Je elegantní a duchaplná, na hony vzdálená publicistické horlivosti Vieweghových Báječných let s Klausem nebo Hřebejkova filmu Horem pádem.
Nápad vypovídat o stavu společnosti prostřednictvím spolunájemnického mikrokosmu měl už Jan Křesadlo ve své „mravoučné bajce" Dům. Cimpoesu není tak fantaskní a makabrózní, ke slabostem svých figurek projevuje lehce pobavenou shovívavost, která poněkud připomíná neokázalý humanismus Jorge Amada. Na rozdíl od něj je ovšem Cimpoesu podstatně skeptičtější ohledně sexuality jako léku na všechny problémy. Zná své nehrdinské krajany a dokáže jejich pachtění za vymoženostmi západní civilizace popsat ironicky, ale soucitně. Je k nevíře přečíst postmoderní text napsaný s takovou vervou a humorem. Svědčí o tom třeba to, s jakou péčí dokáže autor vygradovat prostinký gag s igelitkou nacpanou náhradními díly k motocyklu. Cimpoesu ovládá persifláže a kalambúry, nejde mu však o vlastní exhibici, ale o to, aby své spolubydlící upozornil, že jiný dům k dispozici nemají a neměli by tedy být tak letargičtí k jeho systematickému vybydlování.
Ačkoli se pokládáme za zemi podstatně vyspělejší, také u nás v letech transformace naletělo dost lidí na zázračné způsoby zbohatnutí, jako je v románu systém vzájemné pomoci Caritas, úžasné finanční perpetuum mobile:
„Velké tajemství spočívalo v tom, že mnoho vkladatelů nevybralo ani leu. Aby získali co nejvíc peněz, částku, která jim náležela, do hry pokaždé znovu vložili. Tímto způsobem se po třech čtyřech kolech alespoň teoreticky stávali držiteli pohádkových jmění v řádu několika miliard lei." - „Byli tedy multimiliardáři s podmínkou, že nebudou nikdy požadovat peníze zpátky, nýbrž je nechají na účtech lona Stoicy?" pokusil se pan Ion uzavřít. „Přesně tak! A takoví zůstali až dodneška!"
Snad je na místě vysvětlení podtitulu knihy. Historická Moldávie byla roku 1812 rozdělena a východní polovina, zvaná též Besarábie, se stala součástí Ruska (s výjimkou období mezi dvěma světovými válkami), načas byla dokonce donucena psát azbukou, nyní je nezávislou republikou. Západní část vytvořila s Valašskem federaci podunajských knížectví, která byla předchůdcem dnešního Rumunska. Zdejší obyvatelé jsou tedy součástí rumunského národa, jen se trochu liší dialektem (je ovšem pravda, že vztah spoluobčanů k nim bývá lehce přezíravý, což bývá zřejmě osudem východnějších částí různých zemí). Moldavská strana, o které se v textu mluví, je tedy podobně operetní záležitostí jako u nás kdysi poměrně úspěšní profesionální moravisté.
Kniha je nakladatelstvím Dybbuk velmi pěkně vypravena, za pochvalu stojí vtipný nápad s přehledem nájemníků na obálce. Text je plný rumunských reálií, některé se překladatel pokusil převést do českých poměrů: "Když inzerát vyšel, byl na sebe pyšný, jako by debutoval básní v Zeleném peří." Když si člověk uvědomí, kolik má poměrně nedaleká země celebrit, o kterých tady nikdo neslyšel, přestane se pozastavovat nad neinformovaností Západoevropanů o českých poměrech (upřímně: kolik čtenářů Tvaru zná něco od Mihaie Eminesca, jednoho z největších básníků evropského romantismu?). Dojem z „knihy roku" poněkud kazí drobné tiskové chyby a hlavně text na záložce. Ono je těžké na tak krátké ploše vystihnout přednosti knihy, ale odvyprávět děj včetně pointy, tudy cesta skutečně nevede.
Nabízí se úvaha, zda je současný nezájem o literaturu pouze vinou čtenářů. Čeští prozaici se často zabývají foukáním vlastních bolístek, které je pro potenciálního zájemce až příliš odtažité. Kdyby někdo dokázal přijít s knihou natolik empatickou a čtivou, jako je Simion výtažník, mohlo by to motivovat k četbě beletrie více lidí, než si dnes dokážeme představit."
Jakub Grombíř, Tvar, 13/2007
