Od poloviny 19. století se v českých zemích i v celé habsburské monarchii utvářela společnost založená na občanských právech a kapitalistických vztazích, nastala éra národních hnutí a bezprecedentních hospodářských změn. Tyto zásadní proměny a jejich dopady česká historiografie dosud sledovala primárně optikou příběhu o české národní emancipaci a dokumentovala je spíše na městském prostředí.
Tato kniha zachycuje fenomén společenské transformace i konflikty, které jej provázely, z pohledu venkova. Vše započalo zrušením poddanství a celého patrimoniálního systému a zavedením obecní samosprávy. Státní moc prostřednictvím nově zřízených okresních hejtmanství přinášela do rurálního prostředí důležité impulzy. Příslušníci sociálních skupin inteligence a úřednictva přicházející z města si s sebou přinášeli návyky iniciativního občanského života i národní aktivismus. Na ně navázali činorodí jedinci vzešlí z místního prostředí. Venkov se tak probouzel z poddanské podřízenosti, letargie a fatalismu. Díky síti obecných škol se alfabetizoval.
Ve sledovaném období se stále více propojoval s městským prostředím, a to hospodářsky, kulturně i politicky. Na venkově vznikly desítky záložen a hospodářských družstev, stovky spolků. Politizace venkova tvořila nedílnou součást zásadní proměny společnosti, již zpravidla označujeme jako modernizaci. Obyvatelstvo se stále více účastnilo na veřejném dění a identifikovalo se s určitými politickými ideami, stranami nebo osobnostmi. Politizace společnosti, na níž se výrazně podílela jednotlivá národní hnutí, souvisela s postupující demokratizací politického systému. Utvářela se nová hierarchie vztahů, do níž se stále snažili promlouvat i „tradiční“ držitelé moci, jako církev nebo velcí pozemkoví vlastníci.
