Kniha se zaměřuje na rozbor konceptu lásky italského humanisty Giovanniho Pika della Mirandola (1463-1494). Jelikož to byl autor, který žil a tvořil v období 15. století, je nejprve věnována pozornost konceptu studia humanitatis (např. Pikův vztah ke klasickým jazykům; jeho pojetí rétoriky a filozofie). Následuje vlastní téma Pikovy "filozofické lásky", přičemž jsou analyzovány zejména jeho spisy Commento (1486) a Heptaplus (1489), které jsou konfrontovány i s Ficinovým dílem De amore (1469). Po představení rozlišných pozic moderních badatelů (např. Allen, Jayne, Garin) je téma prozkoumáváno v těchto liniích: Zaprvé je řešena otázka Pikova a Ficinova vztahu k tradici „prisca theologia“ a zadruhé je pozornost upřena na jejich pojetí pravého přátelství na podkladě interpretace Cavalcantiho básně "Donna me prega". Jestliže se Ficino pokusil tuto báseň vsadit do svého platónského rozvrhu filozofické lásky (např. postava Sókrata), Pico ji zahrnul do roviny nižší, tj. do smyslově zakoušené lásky. Využil přitom i své znalosti z aristotelské filozofické tradice a židovské filozofie a mystiky (viz kupříkladu jeho koncept felicitas inspirovaný Gersonidovým a Alemannovým modelem).
