Ještě jednou se pokusit zachytit tu nevysvětlitelnou radost při pohledu na kvetoucí strom, hory proti světlu, bystřinu na úpatí skal; to nejasné volání, které přiměje zastavit se a naslouchat; ten pocit, že se svět jako otevře, nepanuje smrt, vše drží pohromadě, svěží, jako dívky v tanci na Botticelliho obraze. To je snahou stárnoucího básníka: na svých toulkách alpskou krajinou slovy uchopit ony okamžiky přízemní transcendence, tady a teď, a ne mimo náš svět.
Francouzský básník švýcarského původu Philippe Jaccottet (nar. 1925), známý u nás již z výboru Myšlenky pod mraky a jiné básně (Torst 1997), se ve svých pozdních básnických prózách Sešit zeleně (1990) a Po mnoha letech (1994) pokouší za neustálého reflektování přiléhavosti básnické řeči vyjádřit svou transcendentální zkušenost skutečnosti. Autor řazený k tzv. kritickému lyrismu zde v psaní, střídajícím pasáže jednou více úvahové a jednou více básnické, nechává nahlédnout do procesu tvorby, která se úzkostlivě střeží lacinosti a falešnosti. Sledujeme básníkovo živé myšlení, které postupuje od jednoho básnického obrazu k druhému, zkouší je, zavrhuje, obměňuje - bere je nikoli jako estetický cíl, ale jako krok v přibližování se ke skutečnosti, na jehož konci je ticho. - Překlad Lucie Koryntová. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.
