Máme se bát Ruska?

Spisovatel Maxim Gorkij, po kterém v časech Sovětského svazu nazvali město Nižnij Novgorod, řekl prý kdysi: „Rusko má dvě tváře. Jednu laskavou, tu slovanskou, tu druhou tatarskou – krutou a zlou.“
Zní to dodnes zajímavě, nicméně je to dost černobílé a svět kolem nás černobílý není. Ani na mátušce Rusi ne. Je ale fakt, že Rusku dnes málokdo opravdu rozumí a skoro každý v něm chce vidět jen a jen agresivní mocnost, co svými zbraněmi deptala svobodymilovné Čečence, porazila maličkou Gruzii, zmocnila se Krymu a vydala se válčit do Sýrie.
Tu a tam si, pravda, lidé vzpomenou na tradiční ruskou pohostinnost s plným stolem, s plnými sklenkami a s debatami o všem možném, ale jiní zas všechno vidí po svém a označí Rusko za jakousi říši zla.
Ano, veliké Rusko si skoro vášnivě přeje být velmocí, svírá je obava, že když je svět začne vnímat jinak, tak hrozí Ruské federaci problémy a možná i katastrofa. V Moskvě se často – a skoro tradičně – vždy báli nějakých potíží...
Pokud někdo ruskou současnost chápe a dovede její rébusy se všemi historickými souvislostmi dešifrovat, pak je to autorka téhle knihy Veronika Salminen. Žije ve Finsku, odkud má do Ruska blízko. Byla tam mnohokrát a poznala ruskou realitu. Píše bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě. Vidí Rusko takové, jaké opravdu je.