Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965–2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let.
Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala „Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné.“ Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je.“
Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen.
„To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti.“ Adriena Šimotová
