Apoštolští otcové neboli patres aevi apostolici, jak je v 17. století označil vydavatel jejich díla Jean-B aptiste Cotelier: sv. Klement Římský, sv. Polykarp ze Smyrny, sv. Ignác z A ntiochie, sv. (pseudo-) Barnabáš a Hermas, k nimž byli později přiřazeni ještě Papias z Hierapole a neznámí autoři Listu Diognétova a spisu zvaného Didaché neboli Učení apoštolů, jsou pro nás mimořádně cennými svědky života a myšlení raně křesťanských obcí ve 2. století křesťanské éry. Jejich spisy – co do žánru jsou zastoupeny především listy, ale též apokalypsa (Hermův Pastýř) či řád společenství (Didaché) – tvoří jakýsi předstupeň „velké“ patristické teologie 4. století. Během středověku byli apoštolští otcové téměř zapomenuti. Nová vlna zájmu o jejich spisy přichází s protestantskou reformací v 16. století, kdy se na pořad dne dostává otázka, jaká byla křesťanská praxe prvních staletí a nakolik ji římská církev věrně zachovala. Význam těchto autorů pro dnešní teologické a historické bádání spočívá v jejich časové (případně i lidské) blízkosti apoštolům coby učedníkům Ježíše Krista. Církev je považuje za nejstarší svědky tradice víry, která k těmto apoštolům sahá a která podle jejího učení zůstává neporušená.
Nový překlad „spisů apoštolských otců“ je opatřen zasvěcenými úvody a komentáři.
Z řeckých a latinských originálů přeložli Josef Bartoň, Magdaléna Bláhová, Jaroslav Brož , Růžena Dostálová , Jan A . Dus , Radka Fialová a Jiří Pavlík
