Pavilon číslo 13

Jedné noci uprostřed devadesátých let jsem otevřel staré Vokno a začal číst text neznámého autora. Po pár řádcích se někde okolo zrodil mohutný vír, pokoj se naplnil záblesky ostrého světla a hejnem černých stínů a já vstoupil do světa Václava Ryčla. Pamatuji si jenom bušení krve, ostré nože úzkosti a vzteku, nenávist a výčitky svědomí. Všechna bolest, kterou jsem v životě zakusil a jež spala ukrytá někde v minulosti, byla tu a rozevřela se jako paví ocas. Jenom okrajem mysli jsem se dotýkal noční lampičky a svého kanape... Zpátky mě vrátilo až svítání.
Pavilon číslo 13 je knihou-seismografem, která s mimořádnou silou, slovem i obrazem zaznamenává otřesy světa a jednoho života. Nejde o žádné sci-fi, protože popisuje život, který zná mnohý z nás. A přesto je v ní přítomen vesmírný chlad samoty a žhavé slunce touhy. Není to ani cestopis, i když líčí území plná pouštních přízraků a pralesy, v nichž divoká síla požírá sama sebe. Už vůbec nejde o cestu do pravěku, protože ty gigantické obludy i předvěké močály jsou v nás. A není to ani pohádka, protože tohle všechno se stalo.…A přeci je to pohádka. Ten příběh je starý jako lidstvo samo. Vypráví o hledání lásky, protože jen v ní může spočinout neklidné srdce.Pevně věřím, že autor této knihy nakonec nalezl, co hledal... Ale to už je nepojmenovatelné.