Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi. Současně zkoumá Šavrdovo postavení v kolektivní a kulturní paměti moderní historie.
Život ostravského literáta a disidenta Jaromíra Šavrdy popisuje Iva Málková nejen s ohledem na jeho peripetie a umělecky plodná období. Z hlediska literárního kontextu nahlíží autorka už do Šavrdova dětství a mládí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy se utvářel jeho vztah k literatuře a vznikaly první rýmované verše. Chronologicky pak přechází k šedesátým letům, kdy Šavrda po úspěchu knihy Půjdeš, nevrátíš se, začíná působit jako svobodný umělec a profesionální spisovatel. Prosazuje se v regionálních i celostátních nakladatelstvích, pracuje jako nakladatelský redaktor a novinář v krajském deníku Nová Svoboda, kde zažije srpen 1968 a dojde ke zvratu v jeho kariéře i myšlení.
Publikační i redakční činnosti Jaromíra Šavrdy už má neoficiální charakter a je soustředěna výhradně na oblast samizdatu. Autorka vychází z archivních materiálů a poprvé předkládá doklady o zázemí samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda založil a vedl. Kniha rovněž rekonstruuje okolnosti spojené se soudy, vazbou a opakovaným vězněním Jaromíra Šavrdy a odhaluje podmínky, v nichž lidé žili v socialistických kriminálech, kde Šavrda nuceně pobýval v létech 1978-1981, respektive 1982-1984. V závěrečných kapitolách knihy Iva Málková analyzuje Šavrdovu tvorbu, která vychází v samizdatu a v exilu, a uvádí ji do kontextu československé oficiální literatury. Představuje Šavrdu také jako usilovného zastánce svobody projevu, který je po návratu z druhého věznění stále pod dozorem StB, přesto nadále opisuje a rozšiřuje své knihy a texty druhých a zapojuje se i do práce československého disentu.
