Drahý Mikeu,
rok uplynul a my jsme zase tady.
Copak se na nás nepamatuješ? Chápeme, že jsme ti možná vypadli z paměti, když jsi v tak hektickém pracovním vytížení a musíš pořád komponovat vysoce arogantní dopisy prezidentům a dalším lidem, kteří ve skutečnosti jen dělají svou práci, aby se uživili. Anebo cestovat po Evropě, kde šíříš zášť vůči Spojeným státům (než se zase tryskáčem přemístíš zpět, aby sis užíval zdejšího pohodlného života). A taky samozřejmě určitě strávíš spoustu času tím, jak se válíš smíchy, když jdeš do banky.
My jsme přece tvoji "cáklí kritikové", jak jsi nás láskyplně překřtil. Patříme k mnoha těm, kdo tě už dlouhá léta nepřetržitě sledují - a vyjadřují se k tobě. No a teď jsme si řekli, že si zasluhuješ odpověď na tu spoustu nezodpovězených dopisů, které jsi poslal těm mocným tam nahoře.... Takže tady ji máš.
Všechno začalo v březnu 2003, když jsme seděli každý doma na jiném konci této země. Dívali jsme se na předávání Oscarů a viděli, jak se ubíráš na pódium, abys převzal cenu akademie za nejlepší dokumentární film, Bowling for Columbine. A stejně jako miliony Američanů, kteří se také dívali na televizi, nás znechutil a šokoval tvůj bezostyšně samožerský a jízlivý projev při přebírání ceny.